Tvoje první vzpomínka.
Takže, v první řadě bych se chtěla omluvit za to, že včera jsem nic nenapsala. Nechci se vymlouvat na to, že jsem neměla čas, ale je to tak. Ráno jsem byla na kole, pak na celodenním tripu v Ově a domů jsem přijela asi 10 minut před půlnocí, takže asi chápete, jak ráda jsem ulehla do postele. Každopádně abych se dostala k tématu..
Moje první vzpomínka není. Celé moje dětství se mi tak nějak spojilo v jednu velkou vzpomínku, kterou neumím chronologicky uspořádat. Něco jako když děláte muffiny v tom speciálním plechu s otvory a dáte do těch děr moc těsta. Když to pečete, všechno vám pak splaskne do jedné velké mufiiny, protože toho bylo tolik, že se to neudrželo odděleně.
Tak či tak, vzpomínka, na kterou si vždycky ráda vzpomenu, byla ta, jak jsem nastoupila do školky. Nikoho jsem tam neznala. Stála jsem s mámou ve dveřích od herny a loučila se s ní. Už jako malá jsem měla problém s tím, najít si kamarády. Měla jsem neskutečný strach, že si nenajdu žádné přátele. Když jsem se s mámou rozloučila, přísahala bych, že jsem měla na krajíčku. V tu chvíli ke mně přiběhla maličká, blonďatá, usměvavá holčička s šedo-zelenýma očima a prohlásila: "Ahoj, budeme si hrát? Budeme kamarádky?" Jo, šly jsme si hrát. Jo, byly jsme kamarádky. Byly jsme nejlepší kamarádky. Asi až do 5. třídy na základce, kdy přestoupila na jinou školu.
Další vzpomínkou, kterou miluji, byla ta, kdy jsem byla jako maličká na zahradě. Mohlo mi být tak 5. Najednou na mě zavolal táta. Já se zvedla z malého pískoviště a vyrazila sprintem k tátovi. Táta si ke mně dřepl, objal mě kolem ramen a řekl: "Hele, vidíš tu ještěrku?"
A to je všechno. Konec. Úplně bez pointy. Tahle vzpomínka ve mně vzbuzuje strašně moc pocitů. Pocit bezpečí, věčné lásky a štěstí. Je zvláštní, že je to prakticky vzpomínka o ničem, ale zároveň o všem. Něco si pamatuji a něco ne. Asi tak, jako každý. Podle mě si člověk nepamatuje příběhy, ale pocity. Nepamatuji si svý první Vánoce, kdy jsem poprvé měla zmrzlinu nebo kdy jsem poprvé spálila jídlo. Pamatuji si ale kdy jsem se poprvé zamilovala, kdy jsem poprvé ucítila úzkost, kdy jsem se poprvé bála, kdy jsem poprvé byla na někoho pyšná... Samé pocity. Život asi je tak trošku o pocitech. Tak trošku hodně.
Žádné komentáře:
Okomentovat