depressed

Byli jste někdy na tom tak špatně, že jste nenáviděli sami sebe? To právě prožívám. Nesnáším své tělo, nenávidím svou osobnost, irituje mě mé postavení ve společnosti a zodpovědnost, kterou nesu, nemám ráda to, jak mě vnímají ostatní a ze všeho nejvíc nenávidím to, jak si nedokážu ničeho vážit. Moje srdce je zlomené a prázdné. Cítím, jak se blížím ke dnu a nic s tím nejde dělat. Nechci mluvit před nikým o svých problémech, vlastně ani nevím, proč to sem píšu. Bůh mě nemá rád. Ani se to nedá považovat za problémy. Nenávist k sama sobě a obezita jsou pro mě něco jako otěže, klíšťata nebo železné koule u nohou, kterých se za žádnou cenu nemohu zbavit. Proč si připadám, že jsem ztratila hodnotu? Přestávám mít ráda lidi. Nevím, jestli si za to můžu sama, ale jedno vím jistě. Nechci se s nimi bavit. Jsem typ člověka, co lidi nenávidí avšak je zároveň miluje a závidí jim jejich radost ze života. Připadám si jako Kurt Cobain. I když o mých problémech nechci mluvit, proč mi připadá, že to nikoho nezajímá? Po pravdě se mi ještě nikdy nestalo, že by mi někdo sám od sebe nabídl pomoc. Samozřejmě, že nejsem ve všem sama, mám svý "strážný anděly", kteří mě hlídaj. V poslední době nemůžu najít nic, co by mě dělalo šťastnou. Nic, co by mě bavilo. Kromě psaní. Potřebuju vypadnout. Někam hodně daleko, kde neexistuje motor. Pryč od společnosti.
Tenhle post nedává smysl, tak ho v něm ani nehledejte. Nevím, proč to sem píšu.

PS: Nevíte někdo, proč mě baví přidávat příspěvky jenom v noci?