Everyday happiness

Byla jsem na oslavě narozenin od Tvaruž a její ségry. Ten dortík byl úžasný!

Ani nevím, kdy se ze mě stal tak velký milovník H&M, ale bože!!!! Ty boty!!! <3

Naučila jsem se nejlepší frapéčko s nejlepší pěnou. <3

Moje tabulová folie. S takovými pozitivními kecy nad postelí, to se bude vstávat...:)

1- Knížka, kterou jsem přečetla za 2 dny a zamilovala jsem si ji. Jedna z mála knížek, co mě rozplakala.
2- Trošičku happy, před výletem za Tvaruž. :)
3- Nejlepší snídaně s nejlepším hrníčkem kávy a nejlepší pizzovou kapsou z Lidlu. Nechci dělat reklamu, ale je tak úžasná...<3
Fotky z insta. :) Follow me.

Zatím si prázdniny docela užívám, co vy? :)

Day 21

One of your favorite shows.
Jeden z tvých oblíbených pořadů.

Abych řekla pravdu, tak nevím. Napadlo mě Studio hokej, ale to je jen při mistráku a asi se to jako pořad počítat nedá. Nekoukám se na televizi (kromě MS v hokeji, oblíbených filmů a pár politických debat), takže tak nějak nemám přehled. Z dob, kdy jsem ještě televizi sledovala běžně, si pamatuji, že můj nejoblíbenější pořad byly asi Televizní noviny. Což je zvláštní, protože teď je naprosto nenávidím a kdybych něco mohla od základu změnit, tak tohle bude v Top10. Vždycky jsem si připadala dospěle mezi mými vrstevníky. A fakt nechápu, jak jsem se na to mohla dívat, ale to mi bylo tak kolem 11 let. Když jsem byla ve školce, byli to Šikulové, Věda je zábava a Kouzelná školka. To jsou prostě nejlepší pořady mého dětství.

Day 20

How important you think education is?
Jak je podle tebe vzdělání důležité? 

Vzdělání je pro mě důležité moc. Vážně si myslím, že by lidé měli být vzděláváni, ale ne tou cestou, že jim to někdo vtlouká do hlavy. Určitě je dobré, mít dobrou školu, titul apod., ale k čemu vám takové věci jsou, když si neumíte opravit pračku nebo pověsit poličku? Myslím to tak, že každý je vzdělaný v něčem jiném a určitě by nemělo být vzdělání jedno z měřítek postavení ve společnosti. Vážím si doktora stejně tak jako dobrého řemeslníka.
Můj názor skvěle vyjádří toto video: https://www.youtube.com/watch?v=wE5NmMBeEWQ
Naprosto s ním souhlasím.

Day 19

Disrespecting your parents.
Nerespektování tvých rodičů.

Tohle téma jaksi nechápu. Pochopila jsem to, že tu mám napsat, jak je neposlouchám, dělám všechno právě naopak než řeknou atd. Jenže tyhle věci já prostě nedělám! :D Já mám ke svým rodičům úctu. A to myslím vážně. Nemyslím to tak, že bych jim vykala, ale mám pro ně třeba přezdívky a oni to chápu a dělají si z toho srandu, protože ví, že si dělám legraci. Ví, že je miluju nadevše na světě.

Day 18

Your beliefs.
Tvé víry.

Co jsem z toho pochopila, mám napsat, čemu věřím.
Věřím, že ve světě je pořád někde dobro. Myslím tím, že ne všichni lidé musí být hrabiví a závistiví a pořád se najdou tací, co dělají dobré věci proto, že jim to jednoduše dělá radost a chtějí pomoct.
Věřím, že nemusí být všechno komerční, že někdo nedělá jeho práci jen kvůli penězům, ale proto, že ho to baví a naplňuje.
Věřím, že lidi si umí stát za svým názorem a říkat pravdu.
Věřím, že existuje něco vyššího, než jsme my. Nemyslím vyloženě Boha, ale něco, co nikdo nechápe.
Věřím, že nejsme ve vesmíru sami.
Věřím, že přijde doba, kdy si lidé uvědomí, že se dá žít v míru.
Věřím, že lidé sami o sobě nejsou zlí.
Věřím, že na každého čeká někde, někdy štěstí.

Day 17

Your highs and lows of this past year.
Tvé vzestupy a pády loňského roku.

Můj vzestup (duševní) loňského roku- 2013- byl asi o prázdninách. Bylo to takové to období, kdy jsi vyšel ze základky, jsi přijat na střední a nemáš žádné obavy. V tu dobu jsem si tak nějak uvědomila svou cenu a cenu mých přátel. To, jak moc pro mě znamenají, jak moc jsem za ně vděčná. Samozřejmě, že jsem poznala pár sviní, které si na přátele jen hrály, ale právě proto mě to posunulo dál a teď, když se na to zpětně podívám, jsem jim za to vděčná. Nebýt jich, nikdy bych si neuvědomila spoustu věcí.
Můj pád loňského roku byl z 80% na Silvestra. Tu noc jsem se opila a byla jsem ze sebe znechucena. Nikdy jsem nebyla typ, co by pil. A ani nejsem. Prostě jsem to tehdy asi špatně odhadla a od té doby jsem se zařekla, že už nikdy více. Sice se mi jen motala hlava, ale pořád tu bylo to znechucení. Navíc mi ublížilo hodně lidí. Takové ty stavy, kdy se ti někdo líbí a pak ho vidíš, jak se líbá s někým jiným. No, řekněme, že to nebylo nejpříjemnější pokoukání. Asi proto jsem to potom do sebe tak klopila.
A celkové zakončení tohoto článku?
Člověk si musí projít i tím nejhorším aby si pak mohl vážit toho, co má. Všechno špatného, co se nám děje jsou lekce a posouvají nás dál. Věřte tomu nebo ne, po čase budete za většinu těch "lekcí" vděčni.

Každý chce radost a nikdo nechce bolest. Jenže duha taky neexistuje bez deště. 

Day 16

Your views on mainstream music.
Your views on mainstream music.

Zase se omlouvám, že jsem nic nenapsala. Byla jsem na akci. Klasika. Prázdiny...:D Došla jsem domů o půl 3. Bylo to tam totálně boží!
Můj názor na mainstreamovou muziku? Mainstreamová muzika se mi líbí. Líbí se mi ta hudba sama o sobě, ale ne ti umělci. Nelíbí se mi jejich komerce, ale o tomhle až jindy, blbne mi mezerník.
Mějte se krásně! <3

Day 14

Your earliest memory. 
Tvoje první vzpomínka.

Takže, v první řadě bych se chtěla omluvit za to, že včera jsem nic nenapsala. Nechci se vymlouvat na to, že jsem neměla čas, ale je to tak. Ráno jsem byla na kole, pak na celodenním tripu v Ově a domů jsem přijela asi 10 minut před půlnocí, takže asi chápete, jak ráda jsem ulehla do postele. Každopádně abych se dostala k tématu..
Moje první vzpomínka není. Celé moje dětství se mi tak nějak spojilo v jednu velkou vzpomínku, kterou neumím chronologicky uspořádat. Něco jako když děláte muffiny v tom speciálním plechu s otvory a dáte do těch děr moc těsta. Když to pečete, všechno vám pak splaskne do jedné velké mufiiny, protože toho bylo tolik, že se to neudrželo odděleně.
Tak či tak, vzpomínka, na kterou si vždycky ráda vzpomenu, byla ta, jak jsem nastoupila do školky. Nikoho jsem tam neznala. Stála jsem s mámou ve dveřích od herny a loučila se s ní. Už jako malá jsem měla problém s tím, najít si kamarády. Měla jsem neskutečný strach, že si nenajdu žádné přátele. Když jsem se s mámou rozloučila, přísahala bych, že jsem měla na krajíčku. V tu chvíli ke mně přiběhla maličká, blonďatá, usměvavá holčička s šedo-zelenýma očima a prohlásila: "Ahoj, budeme si hrát? Budeme kamarádky?" Jo, šly jsme si hrát. Jo, byly jsme kamarádky. Byly jsme nejlepší kamarádky. Asi až do 5. třídy na základce, kdy přestoupila na jinou školu.
Další vzpomínkou, kterou miluji, byla ta, kdy jsem byla jako maličká na zahradě. Mohlo mi být tak 5. Najednou na mě zavolal táta. Já se zvedla z malého pískoviště a vyrazila sprintem k tátovi. Táta si ke mně dřepl, objal mě kolem ramen a řekl: "Hele, vidíš tu ještěrku?"
A to je všechno. Konec. Úplně bez pointy. Tahle vzpomínka ve mně vzbuzuje strašně moc pocitů. Pocit bezpečí, věčné lásky a štěstí. Je zvláštní, že je to prakticky vzpomínka o ničem, ale zároveň o všem. Něco si pamatuji a něco ne. Asi tak, jako každý. Podle mě si člověk nepamatuje příběhy, ale pocity. Nepamatuji si svý první Vánoce, kdy jsem poprvé měla zmrzlinu nebo kdy jsem poprvé spálila jídlo. Pamatuji si ale kdy jsem se poprvé zamilovala, kdy jsem poprvé ucítila úzkost, kdy jsem se poprvé bála, kdy jsem poprvé byla na někoho pyšná... Samé pocity. Život asi je tak trošku o pocitech. Tak trošku hodně.